Pro ana, pohádka bez dobra a zla

Přemýšlela jsem, zda tohle psát. Zda nahlédnout do světa za zrcadlem a pokusit se pochopit holky, které jsou mnohdy tisíckrát víc než to, pro co se zažil termín pro-ana.

Česká společnost skutečně objevila fenomén glorifikace anorexie až loni. Všimla si toho některá masmédia, někteří odborníci, někteří rodiče a… hromada dalších holek. V zahraničí, zejména ve Spojených státech, se naopak největšího zděšení společnosti dostalo pro-ana už před mnoha lety. Osobně bych tipovala jako nejvýraznější léta 2003 – 2006, kdy se problém diskutoval v několika velkých televizních show a dostával se i do celonárodních zpráv.

To, že k nám pro-ana přišla spíš jako módní trend, znamenalo její naprosté zpovrchnění. Chyběly tu „zakladatelky.“ I když věřím, že existuje i mnoho českých holek, které si tímhle příběhem o dokonalosti prošly a procházejí ve vší drsné ryzosti, nikdy jsem nenarazila na nic, co by šlo považovat za „autentický pro-ana blog.“ Když to řeknu hodně divně, došlo k tomu, že k nám dorazily jen povrchní projevy spočívající v hladovění, thinspiracích a focení se zataženým břichem před zrcadlem v koupelně.

Také jsem dříve viděla české pro-ana blogy, než ty zahraniční. První myšlenka: to jsou ale znuděné krávy! Posléze jsem celou věc pustila z hlavy jako něco příliš stupidního, než abych se nad tím třeba jen pohoršovala. Neexistoval žádný důvod, pokoušet se jejich autorky pochopit.

Vlastně až začátkem tohoto roku jsem zjistila, že zahraniční pro-ana internetové zápisky se těm našim v ničem nepodobají. Narazila jsem dokonce i na blog, který do pro-ana komunity spadal, ale nemluvilo se v něm o jídle ani o hubnutí. Autorka žila ve vysněném světě, ve kterém nebylo pro jídlo místo. Dneska jsem tu stránku už nenašla. Snad je naživu.

Klíčem ke skutečnému porozumění problému anorexie se pro mě stala jistá Yum a její blog (http://yummy-secrets.blogspot.com/). Sleduji slečnu už několik měsíců. Vlastně jsem se stala na jejích zápiskách závislá. Je snadné ji nesoudit. Kromě toho, že už před vstupem na její blog musíte potvrdit, že jste dospělí a svéprávní, zaplavila i část vlastní homepage odkazy na odbornou pomoc pro ty, kteří ji potřebují a chtějí a které vyhledavač vyplivnul na její web. Diskutuje s oponenty a odkazuje i na stránky lidí, kteří ji kritizují. I díky ní jsem pochopila, že anorexie není to, co nám na střední škole vtloukali do hlavy. Pár věcí, které mě obzvlášť překvapily:

1) anorexie není primárně o hubnutí. Sama Yum porovnává své váhové úbytky v době, kdy držela nízkokalorickou dietu s těmi, kterých dosáhla už coby hladovějící. Při dietě shodila víc a sama ji všem, kteří chtějí zhubnout, doporučuje.

2) idoly anorektiček nejsou ani tak Keira Knightley a Olsenky, jako spíš Shakespearova Ofélie (tu zmiňují pro-ana blogy často) a fantasijní postavy z pohádek a filmů.

3) jídlo většina z anorektiček odmítá hlavně proto, že je příliš přízemní pro jejich dokonalý svět.

4) anorektičky netouží po štíhlosti. Anorektičky touží po éternosti.

5) většina nechápe anu jako boj. Většina z nich ji miluje. A většina z nich si ji uvědomuje – opět navzdory tomu, co se o anorexii obvykle tvrdí. Většinou ale nevěří, že lze anorexii vyléčit a nechtějí to zkoušet.

Lásku anorektiček k anorexii asi nejlépe zachycuje citace přímo od Yum: „Užívám si to. Tu posedlost, romantiku, idealismus – to všechno na mě působí. Dává mi to něco, na co se můžu soustředit a být v tom dobrá. Něco, co je jen moje a nikoho jiného.“

Holky, které pro-ana žijí a obětují tomu vše, jsou nenapravitelné idealistky. Stačí se podívat na názvy největších blogů z téhle komunity, v překladu znějí třeba: Krásné bláznovství (http://beautiful-lunacy.blogspot.com/), Kosti jsou čisté (http://bonesarepure.blogspot.com/?zx=679091cb694db424), Tančím ve stínech (http://dancinginshadows.blogspot.com/), Hloubka dokonalosti (http://depthperfection.blogspot.com/), Sny a kosti (http://dreamsxandxbones.blogspot.com/), Zvolna mizím (http://fadinglillie.blogspot.com/), Moje cesta za dokonalostí (http://mytriptoperfection.blogspot.com/), Třpytka ve větru (http://glitterinthewind.blogspot.com/) a podobně.

Některé z autorek váží dneska 40 kilo. Některé z nich tu už možná zítra nebudou. Některé zavřou do léčeben, některé se tam nechají zavřít samy. Některé z nich se snad i probudí ze svého světa za zrcadlem. Některé v něm budou žít nadosmrti.

Nemohu jim jejich přístup k životu schvalovat, protože, aniž by si to často uvědomovaly, nežijí jen pro sebe. Mají rodiny, občas i přátele. A i když o nich ony samy obvykle nepíší, je ten boj o jejich přežití vidět i bez toho. Anorektičky se často ocitají bez připojení či notebooku, které jim jejich blízcí doslova násilím odejmou, jen aby si s ostatními pro-anas přestaly budovat virtuální říši fantazie, ve které je cílem všech jejích krásných obyvatel rozpadnout se ve stříbrný prach.

Zároveň je ale, po tom všem, co jsem přečetla, nemohu odsuzovat. Kopnout do nich by bylo jako kopat do víl. Nezažila jsem, co zažívají ony, byť si myslím, že jsem mnohému z toho za poslední týdny porozuměla.

Příběh pro-ana holek je jeden z nejsmutnějších, na které jsem kdy narazila. Jde o ten zvláštní druh smutku, který znám z Andersenových pohádek. Existují názory, že éterické smutnění je jen důsledkem příliš pohodlného života. Že když se nemusíme o svou existenci každodenně prát, časem nám instinkt po přežití zakrní. A že nejlepším lékem je zkusit si na pár týdnů brigádu třeba v hospici či sirotčinci v některé z rozvojových zemí. Nevím, zda je to pravda. Spíš než řešení mám v souvislosti s těmi holkami tři přání.

Ať se rozhodnou.

Ať se rozhodnou správně.

A ať se rozhodnou včas.